Svatá Barbora

Spolek svatá Barbora se jmenuje podle křesťanské světice, jejíž život legenda klade do druhé poloviny 3. století našeho letopočtu, nebo na začátek 4. století. Šlo o období, kdy se mezi sebou svářely původní antické helénistické představy o světě a životní styl s křesťanským pojetím. Barbora se narodila v Nikomédii (Malá Asie, dnešní Izmir v Turecku) v rodině bohatého kupce Dioskura, který vyznával helénistické zásady. Měl strach, že se jeho jediná dcera nakazí křesťanskými myšlenkami, proto ji držel v kamenné věži, kde jí dopřál veškerý dostupný komfort. Podle předpokladů (které asi potvrdí všichni rodiče dospívajících dětí) to mělo přesně opačný účinek: Barbora se stala přesvědčenou křesťankou - údajně díky jednomu ze sloužících, kteří jí přinášeli potravu.

O její smrti kolují různé představy. Podle jedné z nich ji sťal vlastní otec, když se dověděl o její konverzi ke křesťanství. Prý jej v té chvíli zabil blesk z čistého nebe. Podle jiné ji otec vydal římským soudům. Po dlouhém mučení a marném přesvědčování, aby se zřekla Ježíše, byla popravena během některé z vln pronásledování křesťanů, které v římské říši občas probíhaly, pravděpodobně za vlády císaře Maximiana Galeria (vládl v letech 305-311).

Svatá Barbora je v křesťanské ikonografii zobrazována s kalichem a hostií (ty jí údajně podal anděl před její popravou), křížem, pavím pérem, miniaturou věže, v níž byla držena. Je patronkou všech povolání, při nichž hrozí náhlá smrt, tedy nejen havířů, ale třeba i dělostřelců, hasičů, slévačů zvonů a dalších. A z nepříliš známých důvodů i matematiků a architektů. Ochraňuje také před bleskem a morovou ranou. V minulosti visíval její obraz na válečných lodích nad komorou, v níž se přechovával střelný prach.

Jejím velkým ctitelem byl papež Řehoř I. (540-604 n. l.). V 15. století byla zařazena mezi tzv. 14 pomocníků v nouzi, tedy patronů, k nimž je třeba se modlit, když je nejhůř. Její památka se slaví 4. prosince.