Léto s „Barborkou“: odpočinek u moře i kurzy angličtiny

Letos již potřetí strávily děti a maminky z Občanského sdružení svatá Barbora týden u moře v Chorvatsku. 26 dětí a 16 maminek strávilo týden od 18. do 25. července v hotelu Ruskamen poblíž jihodalmatského města Omiše. K moři vyjely rodiny moravské, polské i ze Slovenska. Počasí jim vyšlo překrásné, pro děti byly připraveny zábavné programy, všichni měli i možnost výletů. Příjemné bylo i stravování formou all inclusiv.

Novinku letos ale „Barborka“ připravila pro starší děti. Vzhledem k tomu, že prioritou sdružení je přispívat dětem na vzdělávání, vyslalo čtyři středoškoláky na letní jazykový kurz na Maltu.

Dominik se letos naučil plavat
Náš rozhovor s Monikou Švecovou podbarvuje balkánská hudba. „Tohle CD jsem si přivezla od moře, vždycky, když někam jedu, přivezu si odtamtud nějakou hudbu, která mi pak pobyt připomíná,“ usmívá se Monika Švecová. A její hodnocení pobytu? „Bylo to super – co se týče dopravy, stravy i ubytování. Počasí vyšlo, celý týden jsme měli sluníčko. Pak jsme se vrátili do Ostravy a bylo 16 stupňů!“ U moře si ale předtím pořádně vychutnali koupání - hotel byl hned na břehu moře, stačilo seběhnout pár schůdků… Prohlédli si starobylé městečko Omiš. „Pro děti byly připraveny diskotéky na terase, taky soutěže v tancování a zpívání,“ vzpomíná paní Švecová.

Se svým synem Dominikem byla s OS svatá Barbora u moře už potřetí. „Pokaždé, když ležím na pláži, je mi hrozně fajn, ale zároveň smutno, že s námi nemůže být i Dominikův táta Štefan,“ vzpomíná se smutkem v hlase na svého partnera, který přišel o život při velkém otřesu na Dole Lazy 11. března 2004. Se Štefanem Ivanem se seznámili v Karviné „na tanečkách“ a byla to láska na první pohled. Oba měli za sebou už jedno nevydařené manželství. Možná právě proto nespěchali se svatbou. Po nějaké době spolu začali bydlet, časem se narodil Dominik. „Štefan byl moc hodný člověk. Takže když se zjistilo, že jeho bývalá manželka týrá svěřené dcery, šly po rozhodnutí soudu bydlet holky k nám. To bylo v únoru 2004,“ vybavuje si Monika. Sama má ještě syna z prvního manželství, takže jich najednou bylo doma šest. „Začali jsme proto se Štefanem plánovat, že bychom se vzali,“ povzdychne si.

Ale přišel 11. březen 2004. Monika jako vždy čekala, až přijede Štefan z práce. Bylo půl deváté pryč, doba kdy obvykle jezdil. Začala být nervózní, pořád se ale utěšovala, že ho třeba něco zdrželo. Když se ale o půl jedné v noci ozval zvonek, za dveřmi viděla několik chlapů ze šachty. „Rozklepaly se mi kolena a věděla jsem, že je zle. Vzbudily se i všechny čtyři děti a ptaly se mami, teto, co se děje?“ Na následující hodiny a dny raději ani vzpomínat nechce. Jen se ohlédne po Štefanově fotografii a vrátí se k pobytu v Chorvatsku: „K moři většinou jezdí rodiny s dětmi, my jsme tam taková výjimka – samé matky se smečkou dětí. A nejde si nevšimnout, že ta naše děcka pokukují po těch tatíncích, kteří ve vodě dovádějí se svými ratolestmi… Na druhou stranu, s ostatními mamčami si povykládáme, protože máme stejný problém, rok od roku se víc poznáváme – a to je moc fajn!“

V tom jí přizvukuje i osmiletý Dominik, který vše shrne ve zkratce: „Moře se mi líbilo, hlavně to, jak jsem se naučil plavat. V moři jsme taky chytili ježka. Hotel byl bezva, měl jsem tam pěkný pelíšek a dobře se mi tam spalo. A jídlo? Bylo fajne, nejvíc mi chutnaly těstoviny a meloun! I na diskotéce jsem byl, ale nezpíval jsem v soutěži, já bych se styděl.“

S ostatními maminkami nás spojuje osud
To, že pobyt u moře byl super, potvrzuje i Marta Szamaranszká, která byla s dcerou Kateřinou na akci s Barborkou poprvé. „Moc mi to dalo. Poznala jsem se tam s krásnými lidmi. S ostatními maminkami máme stejný osud, který nás spojuje. Hodně fajn byly „holky“ z Polska, ale i maminka ze Slovenska, všechny jsme si moc rozuměly,“ vykládá nadšeně o tom, jak se začlenila mezi maminky, z nichž některé se kamarádily už od minulých pobytů a jiných akcí sdružení. „I naše děti byly věkem dobře k sobě – jedna skupina starších, druhá těch menších. Takže s nimi nebyly žádné starosti. Určitě bych moc chtěla jet i příští rok,“dodává vesele.

Martina dcera Katka, která studuje v Karviné na soukromé Moravskoslezskou obchodní akademii, byla do evidence Občanského sdružení svatá Barbora začleněna na vlastní žádost až letos. Když totiž sdružení v červnu 2004 vzniklo, byly do evidence zařazeny rodiny, které postihlo neštěstí od roku 1998. Rodiny, které přišly o tátu dříve, jsou zařazeny do sdružení poté, co se samy přihlásí. Katčin táta zahynul na Dole Barbora v roce 1990 - celkem tehdy přišlo o život 30 horníků. „Katce v té době byly necelé 2 roky, tátu si vlastně ani nepamatuje,“ vypráví Marta Szamaranszká. V jejích slovech ale není skryta žádná hořkost. „My jsme taková hornická rodiny. Mám ještě tři starší syny, všichni jsou taky horníci. Jeden z nich dokonce pracoval s tátou ve stejné směně, byl přeřazen jinam jen týden před tím neštěstím,“ vzpomíná Marta.

I ona strávila velkou část života na šachtě – pracovala na Dole ČSA v kuchyni. „Znala jsem všechny havíře, to si zapamatujete, kdo si vždycky přijde přidat knedlíky,“ směje se. Pak ale onemocněla. To už s Katkou žily samy a dostaly se tím do složité finanční situace. „Dokud jsem pracovala, vše jsme zvládaly, ale ve chvíli, kdy jsem zůstala bez práce, jsem neviděla žádné východisko, myslela jsem, že Katka bude muset ukončit studium, protože bychom to neutáhly.“ Katka pak ale šla na nějaké vyšetření a v nemocnici viděla informace o Občanském sdružení svatá Barbora. Domluvily se s maminkou a kontaktovaly sdružení, které Katku zařadilo do evidence. „Je to úžasné – moc nám to pomohlo, protože v té době už jsme opravdu téměř neměly co do úst. Od té doby se toho pro nás moc změnilo a my jsme svaté Barboře moc zavázaní. Ani nedokážu popsat, jaký vděk cítím,“ uzavírá Marta Szamaranszká s dojetím.

Jinak než anglicky to nešlo!
Po prázdninách Katka Szamaránszká nastoupí do 4. ročníku Moravskoslezské obchodní akademie v Karviné. Možná se po prázdninách bude o něco víc těšit na angličtinu – první dva týdny v srpnu totiž strávila na Maltě, kde absolvovala intenzívní kurz angličtiny.

Katko, jaké jsou dojmy?
Bylo to fajn. Hned první den jsme měli rozřazovací test, podle kterého nás rozdělili do skupin, já jsem patřila do mírně pokročilých. Na začátku nás bylo ve skupině devět, později někteří odešli, takže jsme zůstali čtyři .

Kdo vás tam učil? A jak probíhala výuka?
Naše učitelka byla super, byli tam samí mladí lektoři. Výuka byla dopoledne ve dvou blocích, od 9 do 10.30, pak půl hodiny přestávka, pak od 11 do 12.30. Musela jsem si zvyknout na to, že se tam prostě jinak než anglicky nedomluvím. V naší škole, když něco nevím, tak mi to angličtinářka vysvětlí česky. Na Maltě, když jsem něčemu nerozuměla, tak mi to lektorka vysvětlovala anglicky. Taky bylo fajn, že jsme se neučili jen podle učebnic, ale hráli jsme různé hry, pomocí nichž jsme se seznamovali a poznávali. Anglicky jsem se ale musela domlouvat i všude jinde - v rodině, kde jsem byla ubytovaná, v městské hromadné dopravě, v obchodech…

Pořádala pro vás škola i jiné akce?
V rámci školy byly během pobytu i různé párty a výlety. Hned na začátku byla zahajovací párty, jedna z nejzajímavějších byla tzv. „bublinková“, na které na nás v průběhu večera začali z pódia vypouštět takovými děly mýdlové bublinky – byli jsme v mýdlové pěně nakonec až po kolena, úplně mokří! A na všech těch diskotékách a párty jsme se studenty z jiných zemí mluvili mezi sebou anglicky – to mi taky dost dalo.

Předtím ses nikdy kromě školy s angličtinou nesetkala?
Bylo to moje první setkání s angličtinou u rodilých mluvčích - pokud nepočítám to, že se mě v Ostravě někdo na ulici zeptá, kudy se dostane tam a tam. Myslím, že mi to hodně pomohlo. Protože ani na základní škole, ani teď na střední, jsme nikdy neměli anglicky mluvícího lektora. Tak mi zatím docela dělalo problém porozumět v angličtině nahrávce s rodilým mluvčím. To bude teď pro mě určitě snadnější.